Budíček byl v pět hodin, ve čtvrt na sedm vycházíme. Venku je mlha a fičí. Skály nad bivakem mizí po pár metrech ve zběsile pádících mracích - vypadá to dramaticky a ponuře. Janě se do toho moc nechce. Skalky jí jdou zoufale pomalu, tvrdí, že to nebude lézt, prý že nemá tak dlouhé nohy jako já, podruhé vadí prudký vítr, pak zase cepín - buď překáží, nebo je naopak zase příliš krátký... Všechny tyhle věci se dají shrnout jediným slovem - strach. Přeřadil jsem ji z konce skupiny, kde zatím celou dobu chodila, na druhé místo, hned za sebe, a trochu přitvrdil slovník a nakonec jsme to zvládli. Asi po sedmdesáti minutách máme skály za bivakem za sebou a začínáme stoupat na Monte Cevedale (3769m).

Mraky jako kouzlem zmizely a jenom strašně duje vítr. V půl deváté jsme nahoře.